Je mnoho žen, které chtějí bydlet v přírodě, ale protože nemají partnera, obávají se, že by nezvládly organizovat stavbu nebo se starat se o vše, co většinou náleží mužům. Co s tím?
Tedy jdu s kůží na trh a předávám příběh svůj. Je také součástí kapitoly mé e- knihy "Příběh domečku u lesa" o naší stavbě
V LEDNU K NÁM NA STŘECHU PŘISTÁL ANDĚL
Některé děje a události, které ve chvíli, kdy je prožíváme, nechápeme, se nám osvětlí až s odstupem času. Sotva odešel ze stavby domu tesař Vašek, objevil se ve dveřích našeho podnájmu v Bystrci najednou a nečekaně náš “Indián” Filip. Takový Tomův adoptovaný bráška, který žil zcela přírodním způsobem u Příbrami s otcem a dvěma bratry na vesnici a uměl snad každé řemeslo. Musel umět. Mobil nepoužíval, včelařil, nikdy nevěděl, kolik je mu let, “protože je to přece každý rok jinak” a ze všeho nejvíc miloval přírodu. Občas se u nás zjevil, jednou za pár let a pak zase na delší čas zmizel. Tentokrát to bylo v lednu, poprchávalo, bylo vlezlo a Filda dole najednou zazvonil, promoklý a usměvavý. “Ptal jsem se těch Brňáků, kde že je Bystrc.
Řekli mi, že tam vede nějaká šotolina. Tak jdu pěšky z města šotolinou a trochu jsem promoknul. Trvalo to no.” Filda si spletl slovo šalina, ale dorazil. To bylo hlavní.
Odešel prý nadobro z domova, nevěděl, kam se vypraví, a tak se po cestě zastavil u nás. Měli jsme pro něj celý pokoj, protože partner Aleš si v lednu vyvrkl a zlomil nohu a kvůli schodům v našem podnájmu se přestěhoval do mého tehdejšího centra Slunce s ordinací čínské medicíny, kde schody nebyly a mohl zde vyučovat angličtinu. Stalo se tak další kouzlo. Přišel k nám pomocník kamarád, který si vždycky ráno zabubnoval na šamanský buben a pak udělal za pár hodin práci, která by někomu jinému trvala dva dny. Zase máme štěstí. Filda měl u nás bydlení a stravu, my štěstí na dalšího šikovného pomocníka. Ale jeho hlavní role přišla až později.
KDYŽ JSEM ZVLÁDLA STAVBU JÁ, ZVLÁDNETE JI I VY... LEVOU ZADNÍ
Měli jste v pubertě svůj idol? Já ano... Díky staršímu bráchovi jsem vyrostla na Rolling Stones, Jethro Tull a hlavně - na Beatles. Jednoho dne jsem ale Johna Lennona potkala na naší škole!
Co to je? Kdo to je? Je to možný??? Aleš. On i já jsme byli možná jediní hippies na škole.
To jméno mi evokovalo něco tak krásného. Toho osobitého kluka, kytaristu, který měl hluboké a hezké oči za svými lennonkami. Nebál se být svůj a odolával jako tzv. “hašišák”- jak se za totality hanlivě říkalo dlouhovlasým mužům, neustálé- mu otravování “švestek”- jak se zase díky barvě uniforem říkalo policajtům. Prostě idol. Zamilovala jsem se. Bohužel to byla láska jen platonická. Aleš měl svou holku. A tak jsem pokukovala o přestávkách po Aleškovi, který jakoby vystoupil z mých představ o prvním klukovi pro mne...
Pak uplynulo skoro 30 let, až mi najednou přišel e mail. “Ahoj Renatko, potěšila mne tvoje maturitní fotografie, kterou máš na lidé.cz. Hned jsem si vzpomněl na náš gympl a na tebe. Jak jsme se potkávali na naší škole. Taky tam mám maturitní fotku, tak se podívej. Aleš”
Bylo to, jako když vám napíše James Bond... Ten Aleš? Je to opravdu on? Podle fotky bych ho nepoznala. Nakoukla jsem na tu maturitní a bylo jasno. Píše mi můj idol...Odpověděla jsem mu, že pokud je Aleš Launer, tak si musím dát panáka.
“To je milé, ty si snad i pamatuješ moje jméno?” Odpověděl obratem. “Jak bych si ho nemohla pamatovat? Vždyť jsi byl můj idol a platonická láska na gymplu... a na tu se nezapomíná.”
Rande jsme měli hned druhý den. Je krásné jít na rande s někým, kdo se tak hluboce vryl do vašeho světa a koho jste nikdy nepřestali mít rádi. Jako když se vám nečekaně splní váš dávný sen. Prožili jsme spolu několik let, vychovávali mého syna Toma, hledali spolu budoucí pelíšek, stavěli domeček.
Banální zlomenina vypadala nevinně, ale nakonec způsobila embolii. Alešek nám umřel... nebo odešel jinam? Těsně před dokončením našeho snu a přestěhováním se do domečku u lesa... Při tom všem jsme vedle sebe naštěstí měli našeho Indiána Fildu. Stál při nás, pomáhal nám a díky němu jsme zvládli to nejtěžší v této době. Filda byl náš anděl.
Těžko je mi o tom ještě psát... ale jedno vím jistě: určitě vy sami dokážete postavit svůj domeček levou zadní, když jsem to nakonec dokázala i já.
A pokud jste na to dva, je to velké štěstí a dar, který si hýčkejte.
