Čtvrtý víkend se skupinou Krok za krokem (cesta z bulimie) se uskutečnil opět u mě v domečku. Věděla jsem, že potřebujeme pracovat s bříškem, s vlastní mocí, bezmocí a strachy. Dva týdny před termínem jsem seděla v lese pod bukem a v ten moment jsem jasně věděla, jak na to. Slepci. Ty ženy by měly strávit celý den se zavázanýma očima a v tichu.
Pozvala jsem svoji dceru, aby se stala andělem, pomocníkem, který bude zachraňovat ty, které sejdou z cesty. Plánovala jsem vzít je ven do přírody, ideálně do lesa.
Program dopředu neznaly. V pátek večer se ho dozvěděly a už na noc si zavázaly oči.
Čekalo je zvládnout jídlo – i jeho přípravu, krájení zeleniny – umýt nádobí, dát si sprchu, vyčistit si zuby, zvládnout pohyb po domě, ale také pohyb venku za zvukem zvonečku, v lese najít strom a také být několik hodin sama se sebou v nečinnosti. Plus dvě oshovy pohybové meditace, vizualizace – práce s vnitřním dítětem a malování obrázku.
S jídlem bylo mnoho dobrodružství. Objevovat, co mám na talíři, rukama prozkoumávat, poznávat suroviny, nakrájet si jablko, příborem zvládnout čočku. To byste neřekli, jak je nesnadné nahrnout něco na vidličku tak, aby to tam zůstalo a dopravit to do úst.
Musím říct, že já jsem si to užila moc, místy jsem se dusila smíchy, některé situace byly nesmírně komické, ale místy jsem zůstávala s otevřenými ústy v úžasu stát.
Například – jedna slečna se vydala na výlet, vzala si boty a šla prozkoumávat okolí. Prošla se podél domu, ale pak odvážně vyrazila vstříc otevřenému prostoru a šla dál. Cestu zpět úplně nemohla trefit, křoví ji odvedlo kus dál, ale ona se nevzdala, pokračovala a prošla mezerou mezi křovím, obešla zahradu, hlavou narazila do stromu, a pak vylezla u domečku z druhé strany. Ta radost ze zvládnuté mise byla nádherná.
Jedna z nejsilnějších chvil pro mě byla, když po zadání:vezměte si talíře a nalejte si polívku, vznikla spontánní spolupráce. Já předpokládala, že si každá najde talíř a nalije si. Skutečnost byla ale famózní. Jedna slečna vzala talíře – i pro ostatní. Tím ovšem všechny v první chvíli zmátla. Podle zvuků ale brzy pochopily, co se děje. Pak se další z nich chopila sběračky a nalévala všem. Než to všechny pochopily, že nemusí svůj talíř držet a bránit, trvalo jen prosmátou minutku. Musím říct, že tohle byl okamžik, který mě dostal nejvíc, jak nemyslely jen na sebe, ale dělaly věci pro druhé. A jaká nádherná spontánní spolupráce „slepců“ vznikla. Ony se prostě beze slov a bez očí domluvily.
Neuvěřitelné také bylo, že si všechny, do jedné, udělaly svou oblíbenou „kávu“ Caro s mlékem. Mléko bylo ve velké lahvi, jeho nalití byl skutečně oříšek. Ale žádná se o svou oblíbenou pochoutku neošidila.
Zajímavé bylo i malování a vnímání barev. Každá měla na svém obrázku červené srdíčko. Prostě srdce je červené i poslepu.
Jedna slečna prožívala velké nervové vypětí při odchodu ven. Dostala tedy šanci držet se za ruku a pustit se, až bude sama chtít. Být v otevřeném prostoru bez očí, nevědět kudy kráčím, není úplně jednoduché. Fascinující na tom je, že pokud se napojíte na svoje břicho a srdce, tak jdete a nikam nespadnete, nevlezete do křoví ani nikam jinam. Sama jsem touto zkušeností prošla několikrát, a vždy se mnou velmi silně otřásla. V lese měla každá žena intuitivně najít strom, což se jim povedlo velmi rychle. Mám zkušenost, že kdo není naprosto zklidněný, tak může chodit lesem a míjet vše, co má na dosah, co je kolem něj. Dívka, která se do té doby někoho držela, našla svůj strom, a pak pokračovala sama, nádherně reagovala na každý zvuk a ani nízký průlez z lesa ji nezastavil. Bylo krásné pozorovat ji, jak jde sama.
Nedělní den jsme strávily u řeky, na kamenech, v nejkrásnějším místě Sázavy. Řeka dočistila vše, uklidnila emoce, odnesla nejistoty a ujasnila cenné informace. Během této hry si na různých situacích uvědomíte tolik z toho, co žijete, jaké nastavení a postoje máte, že to vydá za mnoho terapií. Nejlepší na tom je, že to zjistíte úplně sami. Beze slov někoho dalšího.
A já jsem tak plná tohoto prožitku, naplněná vděčností za důvěru, se kterou se mi ženy odevzdaly, že o tom prostě musím sem napsat. Děkuji